Každý z nás je jiný. Je tedy pochopitelné, že upřednostňujeme i jiný životní styl. Avšak pokud se podíváme do statistik, zjistíme, že jen málokdo, pokud má tu možnost, volí takový, který by mu prospíval. Mnohem častěji upřednostňujeme minimum pohybu ve spojení s tučnými či sladkými jídly.

To se může zdát zvláštní – koneckonců, neměli bychom instinktivně volit to, co je pro nás dobré? Ovšem právě naše instinkty jsou to, co v tomto případě pracuje proti nám. Máme v sobě totiž hluboce zakořeněné vzorce chování již z doby, kdy jsme byli pouhými lovci a sběrači, a ty nás provází až dodnes.

V té době totiž bylo více než žádoucí snažit se co nejlépe a nejvíce najíst, a zároveň konzervovat energii pokud možno minimem pohybu. Tehdy totiž lidé nevěděli, kdy se jim zase podaří lov, nebo kdy naleznou dostatek potravy. V zimě pak šlo doslova o přežití, neboť právě tuková vrstva naše předky pomáhala ochránit před mrazem. Není tedy divu, že jsme si tyto vzorce chování doslova vštípili do naší rodové paměti natolik, že se staly instinktivním chováním.

Problém je v tom, že v dnešní době již období hladu nehrozí. Nemusíme se bát, že budeme například další měsíc jen na skutečném minimu potravy – stačí si zajít o nejbližšího obchodu a nakoupit si, co hrdlo ráčí. Také v zimě se nemusíme bát smrti z podchlazení, když můžeme zapnout topení pouhým otočením knoflíku, o teplém oblečení ani nemluvě.

I přes tyto skutečnosti nás však náš mozek podvědomě nabádá k tomu, abychom si dělali zásoby pro případ nouze. A kde jinde je lépe uložit, než ve vlastních tukových buňkách! Bohužel výsledkem dnes není schopnost vydržet delší dobu bez potravy, nýbrž nejrůznější choroby, jako cukrovka nebo onemocnění srdce.

Proto bychom si měli uvědomit, že se zde jedná pouze o zastaralé instinkty, vedené potřebou, která již neexistuje. Podle toho bychom se měli také chovat. Koneckonců, jsme přece civilizovaní lidé, kteří umí své základní pudy ovládnout, není-liž pravda?